…Už jsem stará, už jsem přestárlá, tak už tam je všecko taky cizí vlastně… Cizí. Vy jste se za mnou vydal, teda to je zázrak úplnej.

**** Jan Čapek: No já jsem přijel rád, takže..

**** p. Vidláková: A nelitujete? Nelitujete?

**** Jan Čapek: Ne, nelituju ani trošku. Já jsem se na Vás těšil.

**** p. Vidláková: Děkuju. Děkuju.

**** Jan Čapek: Jaká je vaše první vzpomínka na Vísku? Vzpomněla byste si na něco, paní Vidláková?

**** p. Vidláková: První vzpomínka… Kdybych se tak zamyslela… Tak já jsem tam jezdila potom, když zemřel otec, tak jsem chtěla na včely. Tak jsem do včel jezdila já. Pak jsem jezdila za matkou… no a pak teda odešla matka. No… tak já jsem byla hodně připoutaná k té Vísce. Sestra ta byla… měla lesního inženýra, byla v Krkonoších na polesí Sněžka…… No ta tak za tou matkou nejezdila a já jsem za ní jezdila každej tejden skoro, no. A mně zemřel manžel, to byl inženýr komerční, ten taky zemřel brzo, takže jsem byla dlouho sama. První vzpomínka na Vísku… No tak Víska byl můj osud vlastně. S Vískou jsme byli spoutáni právě tím domkem, kterej tam otec postavil. Včelstvo… založil veliké včelstvo a když zemřel, tak jsem ty včely převzala vlastně já. Jezdila jsem za nimi a sbírala jsem roje a rozšiřovala jsem je. Prostě jsem se od otce naučila trochu včelařit. Takže jsem se o to starala. No ale to  bylo jen určitou dobu. Potom jsem… prostě… stárla jsem a učila jsem a už jsem na to nestačila, tak jsme ty včely předávali panu… panu… jak se jmenoval? To byl včelař místní, tak ten si ty včely… Já jsem je převážela v zimě na saních, když byly včely… když byly stažený, tak jsem je převážela v té vesnici druhému, dalšímu včelaři. No… a potom jsem ještě učila, učila jsem dlouho. Učila jsem asi  54 let na školách jako člen sboru. A potom jsem… když mě jako… museli už propustit, tak jsem dojížděla za dětmi do rodin.

**** Jan Čapek: Spíš jestli se třeba vzpomenete na něco z dětství ve Vísce. Na nějakej zážitek z dětství. Na kamarády, na školu…

**** p. Vidláková: Na nějakou osobnost…

**** Jan Čapek: Ano, nebo třeba na spolužáky.

**** p. Vidláková: Tak vedle nás měli zahradu Kalvodovi. Tak vím, že Kalvoda se bránil tomu, abychom tam nasázeli pámelník pro včely. Tak jsem tu stranu dali k dispozici, tak on ji převoral a nasázel si tam svoje… svoje touhy. A teď jednou se včely rojily a tenhle ten Pepík Kalvodů, ten ke mě přišel… A usadily se ve vysokém stromě úplně v koruně. A tak Pepík mi tam přistavil žebřík a byl hodně vysokej. A jak jsem tam vylezla s tím rojáčkem, tak jsem se zřítila! Zřítila jsem se z toho! Když jsem byla v té výšce a natahovala jsem se po těch včelách, že bych je sklepala do toho rojáčku, tak jsem se převážila asi a spadla jsem i s tím rojáčkem! Nic se mi nestalo, byla to velká výška. No a ty včely spadly… se rozlétaly, ale usadily se pak na zemi. Tak jsem je stejně sebrala a bylo včelstvo.

**** p. Vidláková: No a… Tak ten Pepík Kalvodů, ten tam… ten se tam usadil, myslím, že se tam usadil. A u těch Kalvodů byla Blažena Kalvodová, ta s námi kamarádila a chodila k nám a pomáhala nám. Myla u nás nádobí a prostě… byla to taková… taková ženská z venkova pracovitá. No… a tak ta s námi kamarádila a chodila k nám na návštěvu. No a koho jsem tam ještě… Paní Nevolovou jsem znala…

**** p. Vidláková: Paní Nevolovou, ta byla proti Fajmanům, že jo, jak bývala. No, Fajmanovi, to byli příbuzní. Mamka pocházela od Fajmanů, to byla z Fajmanova, vdaná s Němečková. No a… sestra, ta vystudovala obchodní akademii…

**** p. Vidláková:  A já jsem teda si vzala Oldřicha Vidláka, to byl inženýr. Byl hrozně hodnej a… jezdil se mnou do Vísky. Ale taky mi… taky mi brzo zemřel. Takže teď jsem byla sama. No a teď jak jsem byla osamocená, tak jsem se tam stýkala s takovou skupinou. Za tmy jsme si sedli do kruhu a povídali jsme si o svých životech. Tak jsem se tam mohla znovu provdat! Bylo mně 72 let a ten jeden se se mnou chtěl oženit! V 72! Tak jsem mu to rozmluvila.

**** Jan Čapek: A jak vzpomínáte na školu? Máte nějaký vzpomínky na školu ve Vísce?

**** p. Vidláková: Na školu? No tam jsem chodila ještě do třetí třídy a měla jsem pocit, že v Praze jako na tom budu špatně, že  bude to moje vzdělání nedostatečný. Nastoupila jsem v Praze do třetí třídy… no a měla jsem od té třídy až do maturity samé jedničky!

**** Jan Čapek: Tak jste byla dobře připravená z Vísky.

**** Jan Čapek: A třeba… tatínek? Jak vzpomínáte na tatínka? Já vím, že byl úředník v továrně, že ano…

**** p. Vidláková: Mamka, ta byla v domácnosti a otec, ten… to byl úředník v továrně…

**** Jan Čapek: A to byla ta malečská továrna?

**** p. Vidláková: A ta zkrachovala a přemístila se do… do Prahy do Košíř a my jsme se stěhovali za touto továrnou, no. Tak otec tam pokračoval v té práci, továrnu koupil Žid. Jmenovalo se to Arnošt Fischer ARFIS. Továrna ARFIS.

**** p. Vidláková: No tak mu pak sebrali tu továrnu, že jo, to byla ta nebezpečná doba. A otec potom cestoval po různejch místech, jako už tam ztratil to zaměstnání, no.

**** p. Vidláková: Tehdejší vláda republiky.

**** Jan Čapek: A vy jste tedy od třetí třídy už jste bydlela na trvalo v Praze?

**** p. Vidláková: Já jsem byla pak… já jsem zůstala v Praze, tam jsem studovala. No a pak jsem dostala místo… myslím, že na  různejch místech, že to moc nepamatuju. A nakonec… no učila jsem dlouho tedy, pak jsem dojížděla za dětmi, za žáky do rodin.

**** Jan Čapek: A vzpomínáte třeba na hospodu ve Vísce? Na Fajmanovi?

**** p. Vidláková: No vzpomínám, že jsme tam chodili do hospody tancovat.

**** Jan Čapek: No, povídejte.

**** p. Vidláková: Ano, do hospody  jsme chodili  na ples. Tady jsme byli malé děti, tak naše mamka měla babičku veselou (pozn. teoreticky možné i příjmení Veselou, rodina Veselova jistý čas bydlela v usedlosti rodiny Hermanových), ta nás hlídala a ona chodila s otcem na ples k Fajmanům.

**** p. Vidláková: A já jsem… No potom se tam stalo to neštěstí, že když Němci prchali před Rusáky přes Vísku, tak…

**** Jan Čapek: To byla ta pancéřová pěst, že?

**** p. Vidláková: …byly pohozený zbraně, oni odhazovali… ulevovali si, odhazovali zbraně, aby rychleji byli u Američanů v Plzni.

**** p. Vidláková: Američani byli v Plzni a Rusové hnali ty Němce z Ruska přes republiku a… Teď tam poházeli zbraně a jeden ten můj stejně starej se mnou, Pepík Kajínků…

**** p. Vidláková: …tak ten tam sebral jednu zbraň a vzal si to mezi kolena. A ono to vybuchlo a utrhlo mu to nohy. Tak ten měl pohřeb… A ti Kajínkovi měli tohohle syna a pak ještě jednoho, kterého tam odložila… Pan Kajínek  se vyspal s nějakou ženskou, měl s ní dítě a ona, když se narodila (pozn.: když se dítě narodilo), tak to… tak mu to dala na práh a on se o něj staral, no.

**** p. Vidláková: Takže pak měli tohohle syna, který jim zůstal. Ten jejich vlastní Pepík, to byl hrozně chytrej, dobrej kluk to byl. Ten vždycky jako tíhnul k Milušce Fajmanový a já jsem tíhla ke Slávečkovi řídícovímu (pozn. – syn ředitele školy Lidmily). To byli kluci, jako hotový.

**** Jan Čapek: Jo, myslíte řídícího ze školy.

**** p. Vidláková: No.

**** p. Vidláková: Tak tento mu to utrhlo ty nohy. Teda to bylo hrozný. Ono je to nějak… to byla nějaká pancéřová pěst, jo.

**** p. Vidláková: No tak byla… byl pohřeb velkej a taneční zábava ještě, což nechápu, že když byl pohřeb, že byla zábava, že se tancovalo. To teda nechápu, jak mohli oslavovat pohřeb tancem.

**** Jan Čapek: A pamatujete si ještě něco…

**** p. Vidláková: Vy to chápete?

**** Jan Čapek: Ne, ne, nechápu.

**** p. Vidláková: Taky to nechápete, ne.

**** Jan Čapek: Pamatujete si ještě na něco z války? Na nějakej jinej zážitek z války, jestli si ještě pamatujete?

**** p. Vidláková: Zážitek z války? No, ten podnájemník, co u nás bydlel, museli jsme vzít podnájemníka, včelaře. Dali mu jednu místnost velkou a my jsme se odstěhovali do Prahy. Ano, jsme žili v Praze. A… ten vždycky říkal, až Němci vyhrajou, že bude v naší… to byla vilka taková, protože… Znáte to tam?

**** Jan Čapek: Znám.

**** p. Vidláková: Jo, ještě tam ještě tam je ta vilka proti Fajmanům? Já už jsem tam nebyla několik let. Tak… že tam bude hlavní stan Němců (pozn.: jednalo se o p. Pátka, který byl podezříván z kolaborace s Němci a po skončení války se z obce odstěhoval).

**** p. Vidláková: A to si jako představovali, že by nás vyhodili, nebo já nevím, já jsem se ho na to neptala, jak si představuje ty… ty… ty detaily. Tak že tam bude hlavní stan v tom našem baráku. No. Tak… a pak jsme tam zažili ty prchající Němce a ten Pepík tam přišel o ty nohy.

**** Jan Čapek: A třeba na Hermanovi si nevzpomínáte? Hermanovi, židovská rodina Hermanových?

**** p. Vidláková: Hermanovi, na ty se pamatuju.

**** Jan Čapek: Pamatujete?

**** p. Vidláková: Ano, ty potom Němci, tak ty vzali do koncentráku. A ten můj bratranec tady od těch Fajmanů, ten říkal, že se jednou setkal s tou… s jednou dcerou…

**** Jan Čapek: Gitou možná?

**** p. Vidláková: …že ta jediná se zachránila, že ostatní všichni zahynuli v koncentráku. A ta že se zachránila, ta jediná, no. Tak to byla hospoda druhá, že myslím, že se to víc táhlo k Fajmanům do té hospody.  Fajmanovi to měli tak, že půlka té místnosti byla hospoda a půlka byla jejich kuchyň.

**** Jan Čapek: A taky tam byl krám, že jo. Pamatujete na krám?

**** p. Vidláková: Jo, byl tam krám. A tak říkala babička: „Jdi do kvelbu.“ (smích) „Jdi do krámu. Zvonil zvoneček. Když se tam vzaly dveře, tak zvonil zvoneček.

**** p. Vidláková: Jo, pamatuju se, Miluška, ta jejich dcera. Ta vždycky vylezla tam do patra, tam byly bonbóny a dávala nám ty bonbóny, když jsme šli pást krávy. (smích)

**** p. Vidláková: No, krávy jsme pásli… No, u těch Fajmanů jsme byly často. Mamka ta měla hlídání, když jsme byli malí a chodila plesat k Fajmanům. Když byla muzika, tak šla si zatancovat.

**** Jan Čapek: A třeba pamatujete na nějaký tradice ve Vísce, třeba na čarodějnice nebo Masarykovy narozeniny, nepamatujete?

**** p. Vidláková: V naší Vísce tam něco takovýho vždycky dodržovali. Vím, že se angažovala škola, že vždycky udělali výstavku k takové příležitosti.

**** p. Vidláková ke škole: No tam jsem se chodila, pamatuju se na pana řídícího, když seděl na stupínku.

**** p. Vidláková: Lidmila, jeho syn byl Slávek.

**** p. Vidláková: Dávali nás dohromady. Slávinka a Sláveček Lidmilu, jo.

**** Jan Čapek: Opravdu? (smích). Kolik vám bylo?

**** p. Vidláková: Vím, že on potom byl někde, že tam byly dvě ženy a že žil s oběma, jo.

**** Jan Čapek: Máte pravdu. (smích) To toho víte hodně. (smích)

**** p. Vidláková: A já si pamatuju, že… že on potom, když jsme jako vyspěli, tak že mně napsal dopis, že by si mě chtěl vzít, jo. (smích)

**** p. Vidláková: A já už jsem chodila s Oldřichem, to byl inženýr.

**** p. Vidláková: Tak ten, ten mu napsal, jak to, jak se věci mají, že mám známost, že se budu vdávat a že jako nemá žádnou naději. (smích)

**** p. Vidláková: Já jsem se vdávala v čtyřiadvaceti a v šestadvaceti už jsem měla dvě děti. No a dcera je doktorka a syn je geodet. Ten připravuje na počítači takové ty podklady pro budoucí podnikatele. Pošlou jim, kde chtějí podnikat a s čím chtějí podnikat, a on se tam zaměřil a vyšetřil všecko ty údaje okolo a dá to teda těm zájemcům.

Kamarádi

**** p. Vidláková: Slávek Lidmilů, druhý Kajínkův syn. Potom Fajmanovi chlapci, to byli naši kamarádi. Miluška, jejich dcera, to byla moje kamarádka velká, no. Maruška, ta mladší, tak ta taky byla kamarádka, ale ta byla už s větším odstupem. No, a kdo ještě se mnou kamarádil? My jsme potom odešli do Prahy, takže to kamarádství jako usnulo.

**** Jan Čapek: A jak vzpomínáte na maminku?

**** p. Vidláková: Na mamku? Mamka, to byla ohromně statečná žena. Ta  zažila… Smrt svého manžela. Taťka, když umřel, tak to byla velká rána, protože on měl včelařství a teď to tam zůstalo bez vedoucího pracovníka, tak jsem nakonec včelařila já. No. On postavil dům, založil velikou zahradu. Bylo tam spoustu ovocných stromů. V tom rohu té zahrady byla včelnice.

**** p. Vidláková: Tam byly potřeby na včelaření. A mamka potom, když otec umřel, tak to měla všecko na hrbu. Měla nás děti a  teď včely… No tak nakonec jsem včelařila já a já se pamatuju, že jsem učila v Praze a učím teď a teď  najednou se otevřou dveře a zařval jeden chlap: „Máme roj!“ On ten jeden kantor se taky vyznal ve včelách, tak zařval do třídy: „Máme roj!“ (smích)

**** p. Vidláková: Já jsem teda nemohla odejít, tak se s tím musel vypořádat. No a mamka, ta teda byla velice statečná, velice. Měla celej život na krku měla slabomyslnou Věrušku (pozn. – sestra paní Vidlákové).  Věruška byla slabomyslná a ona ji nejprve dala do ústavu a oni ji dali do ústavu a přišli se na ni podívat a ona byla těžce nemocná, ona prostě to nesnášela, tak si ji zase vzali domů. No, takže my jsme měli my jsme byli tři holky. Zdena, to inženýrka, já jsem byla učitelka a ředitelka a pak byla ta Věruška, ta byla slabomyslná.

**** p. Vidláková: A když se narodila, tak doktor říkal: „Nechte ji. Otočte ji ke zdi a nechte ji, nic z ní nebude.“ No, to jako naši nedokázali a jezdili s ní po doktorech, jenže nikdo jí nedokázal pomoct, no.

**** p. Vidláková: A my jsme byly obě dvě celkem chytré, no. Já jsem byla… já jsem maturovala se samýma jedničkama a sestra teda Zdeňka, ta vystudovala vysokou školu, no.

**** p. Vidláková: Ale já jsem tady spokojená. Skvěle je o mě postaráno. Nemusím se o nic starat. Mám tady jídlo, péči, lékaře.